Když se ve čtrnácti letech Freddie Mercury přestěhoval s rodiči z Bombaje (narodil se ovšem na Zanzibaru) do Felthamu, jeho poklidný život rozmazlovaného synka poměrně bohatých Peršanů se od základu změnil. Už tu nebylo žádné služebnictvo, které by se o něho staralo. Jeho otec už neměl tolik času. A Freddie musel každé ráno jezdit dvoupatrovým autobusem do školy, kde se mu spolužáci smáli kvůli přízvuku i kvůli barvě pleti. Jeho prospěch se výrazně zhoršil. Když školu opouštěl, dokázal si další studium představit jedině na škole uměleckého směru: v Ealing Art School, kde mimochodem studoval i Pete Townshend.
Británie druhé poloviny šedesátých let byla jako vroucí kotel. Hudební žebříčky ovládaly skupiny Beatles a Rolling Stones a v Londýně žil nový idol Jimi Hendrix. Freddie Hendrixovi doslova propadl. Nosil hedvábné duhové košile, šifonové šály, na hlavě si vytvářel složitý účes ve stylu „rozcuchán elektrickým šokem“ a v přestávkách vyskakoval s dlouhým pravítkem, které mu sloužilo jako mikrofon, na lavice a za doprovodu imaginámí kytary vyřvával na celé kolo Purple Haze. O pár let později bude stejnou pózu široce rozkročen, tentokrát už s pravým mikrofonem a stále imaginámí kytarou kolem krku zaujímat na pódiích a přivádět tisíce fanoušků k extázi. Jenže zatím jeho napodobování Hendrixova zpěvu moc nadšení nevzbuzovalo. Spolužáci ho okřikovali a dělali si z něho legraci. Jinak tichý a nenápadný Frederick jim připadal tak trochu jako blázen.
Budoucí „královně“ trvalo plných šest let, než se skutečně prosadila. Její zárodek vznikl už roku 1968 na chodbách londýnské Imperial College, kde se student fyziky jménem Brian May pokusil založit skupinu. Přidal se k němu Roger Taylor (původně chtěl studovat stomatologii) a Tim Staffell, spolužák Freddieho Bulsary z kurzu umění. Začali si říkat Smile. První a zároveň poslední singl žádné hudební zemětřesení nepřinesl. Po dvou letech Staffell skupinu opustil, ale předtím ještě stačil přesvědčit Freddieho, aby ho u Smile nahradil. Krátce nato se trojice doplňovaná o nejrůznější basisty, kteří se střídali přímo závratnou rychlostí, vydala na první turné po školních klubech.
Roku 1971 přišel ke Smile John Deacon, v pořadí už sedmý hráč na basu. Skupina si s jeho příchodem změnila název. Začali si říkat Queen. O rok později je do své stáje přijala megaspolečnost EMI a skupina vydala první písničku Keep Yourself Alive. Kritici ji ztrhali, rozhlas ji odmítl hrát. Stejný osud málem potkal i první album s prostým názvem Queen.
S druhým albem, které mělo stejně málo nápaditý název Queen II, konečně prorazili. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. V období mezi léty 1973 až 1991 vydávali průměrně jedno album ročně.
Videoklipy Queen nikdy nebyly nudné nebo nenápadité. K nejpamátnějším patří I Want To Break Free. Všichni se navlékli do ženských šatů a zahráli si na postavy z „mýdlové opery“: čtveřice žen v domácnosti. Mercury si nasadil falešné poprsí, natáhl na sebe růžové tričko a černou minisukni. Pobíhá po pokojí s vysavačem v ruce, zatímco Brian May si s hlavou plnou natáček hoví v křesle a listuje časopisem. Roger Taylor vykukuje nad schody jako školačka s copánky a John Deacon, autor písně, v klidu posedává jako mladistvá babička. Vzápětí se na plátně objeví Mercury jako Nižinského faun. Dokonce se pro scénu, kdy pózuje na vrcholku skály a hraje na píšťalu, oholil!
Zcela jiný styl má třeba Radio GaGa Rogera Taylora. Prolínání zfanatizovaného publika a válečných scén střídaných ukázkami z filmu Metropolis. V Miracle Queen omládnou hrají je čtyři děti oblečené do nejtypičtějších kostýmu. Třeba malý „Mercury“ má na sobě čemobílý trikot s hlubokým výstřihem, jako nosil na počátcích Queen.
V Iťs A Kind Of Magic je k vidění zase něco úplně odlišného: animovaný film. Mercury je tu mágem v černém plášti. Kouzlem si přivolává tři kreslené tanečnice, z vandráků Maye, Deacona a Taylora vykouzlí hudební hvězdy a zase všechny nechá zmizet.
Jedním z posledních hraných videoklipů, na kterém Freddie spolupracoval, bylo I´m Going Slightly Mad. K maskování použil černou paruku a divadelní bílý make up. Vypadal velmi nemocně. V ostatních klipech z tohoto období se už neobjevoval. Innuendo je kreslené, The Show Must Go on je kompilátem z minulých filmů. Výjimkou ještě je poslední barevný Mercuryho videoklip k písni Headlong.
Poslední videoklip, kde vystupoval Freddie Mercury byl k písni These Are The Days of Our Lives. Vystupoval tam téměř nenalíčený a jen stál před kamerou. Věděl už, že je to nejspíš jeho poslední videoklip.
Přišlo poslední vystoupení před kamerou: These Are The Days of Our Lives. Žádné výstřelky, žádná přepychovost, žádné bláznivé nápady. Jen civilní Mercury (bez kostýmu a bez líčení) otočený přímo do kamery. Nic neskrývá, na nic si nehraje. Umírající člověk se loučí se svou největší láskou – s publikem.
Poslední měsíce jeho života byly těžce poznamenány rozvinutou chorobou AIDS. O své nemoci věděl, ale nikdy o ní nemluvil. Dokonce i členům skupiny přiznal svůj skutečný zdravotní stav jen pár měsíců před smrtí. „Věděli jsme, že se něco děje, ale jistotu jsme neměli.“ prohlásil May. Postupující Freddieho choroba přinutila skupinu, aby omezila vystupování. Nejprve Mercury prohlásil, že se už cítí na turné příliš starý. „Nemyslím, že by se dvaačtyřicetiletý muž měl prohánět v trikotu po jevišti. Není to zrovna důstojné,“ řekl. Začaly se ozývat hlasy, že se skupina rozpadá. Pravda byla smutnější. Poslední turné absolvovali roku 1986 pod názvem Magic Tour. Pak už přišlo jen vystoupení s Montserrat Caballéovou v Barceloně roku 1988. Freddie však zpíval z playbacku. V tisku se objevují první dohady o nemoci AIDS. Mercuryho život k tomu novináře svádí. Když se v únoru 1990 objevil na předávání cen Brit Awards v nepříliš dobré kondici a značně pohublý, dohady přibývaly.
Teprve 23. listopadu 1991 sděluje Mercury novinářům před svým domem, že byl pozitivně testován na AIDS. O čtyřiadvacet hodin později Freddie ve svém bytě v Kensingtonu umírá. Odešel člověk, který kdysi prohlásil: „žít do sedmdesáti by byla nuda.“
Těsně před smrtí ještě stačil darovat práva na Bohemian Rhapsody organizaci bojující proti AIDS Terrence Higgins Trust. Píseň byla vydána před Vánocemi 1991. Do šesti dnů se ocitla na prvním místě hitparády.
Po smrti Mercuryho se kapela stahuje do ústraní, její zbývající členové společně nikde nevystupují. Roger Taylor vystupuje se svojí kapelou The Cross, Brian May se rovněž věnuje sólové tvorbě. John Deacon se věnuje rodině. V roce 1995 vychází CD Made In Heaven a rázem se dostává na první místo Britské hitparády. CD je složeno z nevydaných písní, které vznikly krátce před Mercuryho smrtí. V roce 1997 vystupují zbylí členové Queen společně s Eltonem Johnem s písní The Show Must Go On - to je také poslední společné vystoupení zbývajícíh členů kapely. V roce 2003 vystupují Brian May a Roger Taylor na koncertě v Kapské město na benefičním koncertě 46664 společně s takovými hvězdami jako Beyoncé, The Corrs, Anastacia a dalšími.
V roce 2004 se na společném pódiu při oslavách 50ti let kytara Fender setkali při skladbě All Right Now Brian May a Paul Rodgers - mezi oběma účinkujícími zavládla ta správná „chemie“ a zanedlouho se svět dočkal oznámení, že se Queen vrací v novém složení (Queen + Paul Rodgers) opět na pódia. Během evropského turné v roce 2005 se koncertu dočkalo také pražské publikum, kapela po jeho skončení vydala živé album a DVD Return of the Champions. V roce 2006 Queen odehráli turné po [Severní Americe], před nedávnem kapela oznámila návrat do studia - dá se tedy očekávat nové studiové album.